Historie Keramiky

Podle tvarů a výzdoby keramiky rozeznáváme :

Nejstarší keramikou, je keramika lineární nebo pásková, na níž se rytá výzdoba v podobě volut (závitnice), krokví, meandrů nebo trojúhelníků seskupuje v pásy. Její nejranější stupeň se nazývá keramikou volutovou.

Mladší stupeň páskové keramiky je keramika Vypíchaná prováděná místo rytím vpichy pomocí kostěných nebo rohovinových kolíků. Z Podunají pronikl na Moravu lid s malovanou keramikou bohatých tvarů, zdobenou geometrickými vzory a štětcem postupně nanášenými barvami (červenou, žlutou, hnědou a bílou) po vypálení.

V pozdní době kamenné ovládl značnou část Evropy od Skandinávie až k Černému moři lid se šňůrovou keramikou, jejíž výzdoba vznikla otiskem pletené šňůry na hrdle nevypálené nádoby. Výrobci této keramiky byli kočovní pastevci podobně jako krátkolebí rukostřelci, nositelé keramiky se zvoncovitými poháry, jejichž charakteristickým znakem jsou poháry ve tvaru obráceného zvonu s inkrustovanou barevnou (barvivo vtlačené za studena do vyrytých rýh) geometrickou výzdobou.

Dalším výrazným posunem v keramické výrobě je období vyspělých kultur u Středozemního moře a Předního východu. Egyptští hrnčíři vytvářejí nejrozmanitější druhy, typy a tvary váz, točených na hrnčířském kruhu, a zdobených barevnou polevou (modrozelenou) a maltou. Mezopotámští (asyrští) keramici vynalezli téměř všechny druhy polev a glazur. Na Krétě se uplatňuje figurální a ornamentální keramika s realistickými motivy mořské fauny a flóry (oblíbený je motiv spirály). Řekové se stávají proslulými malbou na řecké vázy. Vedoucí postavení měly Athény, z ostatních středisek vynikl Korint. Postupně z geometrických tvarů přechází malba až k figurálním výjevům. Vázové malířství mělo v antickém Řecku velice silnou pozici, stejně tak jako keramická výroba, která dosáhla ze všech druhů uměleckého řemesla největšího významu a to jak kvalitou, tak uměleckou a dekorativní technikou. Řekové rozšířili názvy podle účelu a vtiskli jim dokonalý a ladný tvar.

Etruskové přicházejí s tak zvaným bucckerem, z černé hlíny, kovově lesklé, s figurálními a ornamentálními reliéfy. Římané používají keramiku k výrobě plastik. Známá je také takzvaná pečetěná keramika, červeně glazovaná s raženými vzory. Arabové v období středověku vyvíjejí fajáns a v keramické výrobě se proslavili zlatou a modrou glazurou. V Čechách byla významná Lužická kultůra s výrobou keramických okřínů, osudí, mís a krajáčů. Pak následuje příchod Keltů, kteří přinášejí hrnčířský kruh.

V Evropě začali hrnčíři zásobovat domácnosti obvyklými druhy kuchyňského a stolního nádobí – pod italským vlivem byla zavedena poleva.V gotice vzniká výroba kachlových kamen, kachle se zdobily na přední straně reliéfem (figura nebo erb).

Slovo keramika je vlastně řeckého původu a vzniklo ze slova KERAMOS. Ve starověkém Řecku to byl název pro hlínu a hrnčířské výrobky. Dnes se pod pojmem keramika rozumí nejen hrnčířské výrobky, ale všechny výrobky z pálené hlíny. Keramická hmota není jen obyčejná hlína, ale směsice různých komponentů – právě k jakému účelu výroby slouží. Jednotlivé složky vytvářecí hmoty se předem třídí, čistí, plaví a melou. Tvrdé zeminy jako je živec a křemen se předpalují a mechanicky drtí. Takto připravené suroviny se za sucha váží dle dané receptury a v bubnových mlýnech několik hodin melou s příměsí vody. Hmota se potom přečerpá do nádrží a z nich do kalolisu, kde se přebytečná voda vytlačí tlakem lisu. Tím získáme takzvané placky, které se dále melou a hnětou do potřebné konzistence pro danou výrobu. Buď k vytáčení na hrnčířském kruhu z volné ruky, nebo litím do sádrových forem a nebo zatáčením do sádrových forem.

Vytváření na hrnčířském kruhu – tento postup se nezměnil od 18.století. Lití do forem se poprvé objevilo na počátku 19.století - patentováno bylo v roce 1891 v Karlových Varech, kde se jistě jednalo o porcelán.

Hrnčířské kruhy se stále vylepšovaly a modernizovaly a používají se až dodnes. Z různých historických pramenů se tedy dozvídáme, že keramické řemeslo se rozvíjelo ve všech krajích Evropy, v rámci průmyslového rozvoje na konci 18.století a na počátku 19.století, také na území Čech, Moravy, Slovenska – vlastně na území celé habsburské monarchie. V této době již vznikaly továrny na výrobu keramiky a porcelánu, ale malé rodinné dílničky přetrvávaly i nadále. Drobní hrnčíři a kamnáři se združovali do tak zvaných cechů, které jim zajišťovaly bezpečí, ochranu a oporu ( před berními a jinými úklady). V Čechách a na Moravě to byly hlavně oblasti, kde se nacházela příslušná surovina. Svoje receptury a fígle si keramické rodiny tajily a technologie výroby chránily.

Nejbohatší oblastí na keramickou výrobu byly Jižní Čechy :